Co mi přinesla cesta na Konec světa? (2.díl)

Čtyři ženy.

Jeden prázdninový týden.

A… svatojakubská cesta.

Pokračování prvního dílu, který si můžete přečíst tady >>

Vzhůru do dalšího dne!

Tak tedy… jaké další prožitky otevřela svatojakubská cesta?

MOJE VNITŘNÍ NASTAVENÍ MI VYTVÁŘÍ REALITU VŽDY A VŠUDE ANEB “KRÁLOVNA STYLE”!

Vnitřní realita odráží vnější, to všichni víme, že ano? 

Ale pozorovali jste někdy – třeba právě při cestách – jakou realitu tvoříte? Co si automaticky přitahujete? A nejsou to náhodou podobné situace, pocity, které máte i “doma”?

S nastavením ‘královny’ – rozumějte “zasloužím si to nejlepší” – přitahujete královské ubytování i hostiny, a to i na treku v horách, kde v průvodcích na internetu jsou fotky ubytoven, kde královna asi nechce složit hlavu. 😂

S královským nastavením už se to tvoří samo. Beze snahy.

Královské hostiny každý den! 🥰
A když královny potřebují bazén, tak je i bazén! 🙂

KDYŽ JSI VE SVÉ KOMFORTNÍ ZÓNĚ, MÁŠ MOC ČASU PŘEMÝŠLET!

Tohle je velká brzda! Průser!

Ač je nám v životě kolikrát nedobře, jsme pořád ve svém pohodlí, tedy pro naši mysl. 

Za každou cenu nás drží na místě. Je to bezpečné. Pro ni. 

A i když je nám sebehůř, ona si pořád jede to svoje. Však vždyť nám tyhle myšlenky a emoce spustila už tolikrát a platilo to, tak i tentokrát to zabere. Nutí nás naskakovat na stále stejné scénáře a my se ocitneme jenom v hlavě a tím, přátelé, končí život.

Paradoxně na svatojakubské cestě, i když je “jenom” vaším denním úkolem jít, jíst, spát, mysl se dostává přirozeně do jiného režimu. 

Je to neznámé. Je to nové. 

Jste daleko od svého momentálního životního příběhu. 

Jste bdělí vůči novým věcem. Jste v přítomnosti. A TADY na vás mysl nemůže, i když to samozřejmě zkouší. 

Prožít si v praxi, jak funguje mysl, je k nezaplacení. 

Vypouští jedy. Myšlenky. 

Horlivě spouští veškeré emoce jen, aby vás “ochránila” a NIC Z TOHO NENÍ PRAVDA! Klidně mi snad tisickrát řekla, že s tou nohou tam určitě nedojdu, dneska určitě ne, a zítra taky ne, a chvíli před koncem už vůbec ne! 

Cha. Do cíle se vždycky došlo. 

A ještě k tomu jsme se měly skvěle. I když to bolelo, bylo nám báječně.

5 minut před těmito fotkami jsme “chcípaly” (to se jinak nedá nazvat). Už jsme neměly vodu, šly jsme pořád do kopce a bylo neskutečné vedro. Hlava neustále otravovala s tím, že “teď už opravdu nemůžeš”. Pak přijde studánka – osvěžení a dobití baterek – a jsme znovu ve hře. 🙂Takže je pravda, co mysl říká?

JE DŮLEŽITÉ MÍT SVŮJ CÍL A SVÉ PROČ, JINAK BLOUDÍŠ A ZTRÁCÍŠ ČAS!

Nemyslím tím samozřejmě tu šílenou otázku “Kde chceš být za 5 let?”, ale mít ujasněno, co chci.

Mít jasno v tom, co chci, to nám ženám často chybí. Ztrácíme se v emocích a nekonečných myšlenkách.

Vnitřní pevnost dodává jistotu a bezpečí právě ve chvílích, když se emoce zblázní a mysl se vás snaží ovládnout. 

Svatojakubská cesta je boží trénink. 

Vycházíte z bodu A a potřebujete dojít do bodu B. Cíl je jasný. 

Představa, že při některé ze zastávek, kdy se mysl bouří, bych si sedla a řekla bych si, tak mám jít do B nebo do C, neměla bych zkusit trasu D, tak… přesně tak! 

Ještě doteď tam sedím na místě! A není to tak i v životě? 

Nesedí se příliš dlouho na místě, i když uvnitř je cíl jasný?

Tam nebo tam? Cíl je jasný, takže rozhodování je jednoduché!
Cíl je jasný! A tady už je na dohled! A to, co mysl, dělá těsně před cílem, to si opravdu musíte zažít! Pak pochopíte, proč v životě nedojdete tam, kam chcete.

JESTLIŽE “MIMO ŽIVOT” MŮŽE ŽÍT ŽIVÝ KŮŇ, TAK JE MOŽNÉ COKOLIV!

To si tak šlapete přírodou a jdete částí, kde “není život”. 

Nikde nikdo. Ani ptáky už jste dlouho neslyšeli zpívat. 

Jste v horách a kolem je naprostý klid. 

Jak je tedy možné, že najednou uprostřed “ničeho” stojí živý bílý kůň?

Chápete to? Stojíme tam s otevřenou pusou a jenom dýcháme…

Kouzelný bílý jednorožec. NÁŠ kouzelný bílý jednorožec.

Rozumějte čtyři holky. Že je to jednorožec jsme se shodly hned.

TO, co se stalo pak, je magic. Kouzlo. Zázrak.

Zážitek, který těžko jde předat. Pochopí jen zúčastněné. Komunikoval s námi. Fakt jsme se nezbláznily. A i kdyby tak to za to stojí!

To, že jsme ho viděly ještě jednou, v jiný den a o 40 km dále, kde my už byly dole u pobřeží a on nahoře v horách, to už je asi moc, že? Každopádně je to holý (zdokumentovaný) fakt!

Takže… je možné cokoliv? Je! Tečka.

Náš kouzelný bílý jednorožec v místě “ničeho”.

KDYŽ SPOLKNEŠ EGO (ROZUMĚJ PÝCHU), DOSTANEŠ ODMĚNU!

Dojdete do cíle, těšíte se, až si lehnete do postele. Zkoušíte ubytování, které máte booknuté i na zítřejší den, ať si nemusíte stěhovat věci, ale není… je obsazeno! 

Jenže když jej chcete na zítra zrušit, najednou to zařídit jde a místo se najde i na dnešek!

Cha!

Ovšem co udělá jako první rebelské ego?“No tak, to teda ne. Takže nejdříve nás odmítli. To si teda nenecháme líbit. Rušíme to a jdeme jinam.”

Uklidníme se… náááádech, výýýdech…. opravdu se nám teď chce hledat něco jiného, když už sotva chodíme? Neee. Vezmeme to!

Panebože, to ubytování bylo luxusní. Spokojenost level milion. Nádherné luxusní pokoje. I s čokoládičkou. A jestli jste si někdy dali čokoládový bonbon po 100 km v nohách, pochopíte, že na tento slastný pocit jen tak nezapomenete. 🙂

Díky za tuhle lekci. Pochopili jsme. Ihned.

Co z toho vyplývá, že DÝÝCHAT (a počítat do 10… do 100… 1000,… podle potřeby) v případě ega je naprosto nezbytné a opět… únava fyzického těla ke zkrocení mysli opět nahrává.

Po téhle cestě budete úplně, ale ÚPLNĚ normální! 😂

JE O MĚ POSTARÁNO VŽDY A ZA VŠECH OKOLNOSTÍ!

Život moc dobře ví, co je potřeba, tak pane bože, hlavně nic neplánuj, Lucko!

To si tak šlapete horkým dnem, každou chvílí vám běhá v hlavě, jak se neskutečně těšíte na něco ledového, a že by na konci třeba mohl být meloun. 

V tu chvíli vás samozřejmě nenapadne, že až toho dne dojdete do cíle, bude vám z únavy a z opálení takové chladno, že nejvíc oceníte teplou polévku, která tam samozřejmě BYLA. Meloun ne. Naštěstí. 

Během dne bych rozhodně nikomu nepodepsala, že si dám horkou polévku. Chápete už “koncept” přítomného okamžiku? Má cenu něco plánovat? Nemá!

Nebo třeba… to jste ve sprše, zkoušíte si na svou sloní nohu pustit ledovou vodu, jenže ve Španělsku neteče opravdu studená voda. Pro normální smrtelníky asi ano, ale já jsem odchovaná v Morávce (rozumějte nejledovější řece v Beskydech), a ledová pro mně znamená opravdu LEDOVÁ. Pokud voda nezpůsobuje lehké omrzliny, není studená. 😂 Takže stojíte ve sprše a povzdychnete si: “Kéž by tady byl tak led…” 

Vyjdete z koupelny, za rohem je lednice. Prázdná. 

Lednice, ve které evidentně dlouho (!!!) nikdo nebyl. Ze srandy se podíváte do mrazáku a tam… pytlík ledu!!!! Je třeba jej trochu vysekat, protože už je tam opravdu hooodně dlouho, ale chápete? JE TAM!!!

Vesmíre, takhle to funguje? Tak rychle se to děje? Takhle blízko všechno je?

Ne, tohle není Karibik! Takhle to vypadá ve Španelsku na Konci světa!
V “Karibiku” se to fotí samo! 🙂

A pak se všemi těmi prožitky dojdete na Konec světa (Finisterre – původní cíl svatojakubské cesty, nejzápadnější bod Španělska), ocitnete se nejhezčí pláži, kterou jsem kdy viděla, podíváte se na kouzelný západ Slunce s jasným vzkazem – viz foto… a všechno tak nějak zapadne, kam má!

Daly jsme to! Poslední “patník” – nultý kilometr!
Vidíte toho anděla? 🥰
Všechno je v pořádku tak, jak je! 💛

Je jasno! Musím tady znovu!

A rozhodně ne sama! Tohle chtějí zažít i další ženy, a ještě o tom možná netuší! Ostatně ani já jsem to ještě před 2 měsíci netušila.

Takže milé ženy, balte batohy! 🙂 30. září vyrážíme a už se neskutečně těšíme! Přidat se můžete TADY >>