Co mi přinesla cesta na Konec světa? (1.díl)

Jeden červencový týden.

Čtyři ženy.

Španělsko.

130 km v nohách.

Svatojakubská cesta.

Jeden sen, který se minulý měsíc naplnil a spustil lavinu dalších snů, ale o tom později…

(Pokud tuhle pouť neznáte, gúglujte, páč o tom tenhle článek nebude.😉)

Svatojakubská mušle umístěná na batohu nebo oblečení – symbol všech poutníků.

O tom , jak jsme putovaly ze Santiaga na Konec světa si můžete poslechnout naše povídání tady >>

První kilometry za námi…

Dneska to bude ale jiný příběh. Příběh několika silných uvědomění, které zásadně mění směr v životě aneb jak se za “pár dní na cestě” dá zvládnout něco, k čemu vnitřně spějete několik měsíců, let… není nad vlastní prožitek! Ve všem!

Abyste pochopili souvislosti, tak musíme začít před odjezdem…

Příběh by totiž mohl začít, jak Lucka frajeřit chtěla a na své frajeřinky taky pěkně dojela 😀 nebo vlastně ne, protože díky tomu pochopila spoustu věcí, a tak to ve správných pohádkách bývá. Bez poučení by to nešlo, že ano?

Každý správný trek se neobejde bez dobrých bot, to ví přece každý, takže ani já jsem neváhala investovat. Najít KRÁSNÉ BAREVNÉ boty není jednoduché, ale podařilo se!

(pozn. Já nevím, proč se nevyrábí výrazné sportovní boty i do přírody. Jako chápeme podstatu těch barev a že chceme splynout s přírodou, ale já bych určitě přírodě nevadila ve výrazných barvách, jsem si tím naprosto jistá. Takže kdyby náhodou četl tento článek nějaký designér sportovního oblečení, zamyslete se prosím nad dámskými kolekcemi. Je to díra na trhu!!!)

První “patník”. Na Konec světa (Fisterra – opravdu se překládá jako Konec světa, kde původně svatojakubská cesta končila) nám zbývá 90 km a vidíte správně, na nohách mám ještě své zářivé boty. Už jim ale nezbývá moc času. 😀

Byla jsem z nich nadšená! Opravdu! Všichni ostatní taky… no a…

a mé nadšení vydrželo přesně do druhého dne! 

Mé krásné botky zvládly na mých nohách vydržet necelých 30 km, než jsem ucítila lehké tlačení. Když jsem je sundala, abych si nohy zkontrolovala, už jsem se zpátky do nich nedostala. Nohy mi natekly do sloních rozměrů.

Oukej, super situace! 

Jste v horách a máte před sebou 100 km. 

Náhradní boty nemáte. 

Půjčila jsem si od sestry sandále a…. jít na tenké podrážce v cizích o 2 čísla větších sandálech se zátěží a sloní nohou je, jak to slušně napsat…. je to zážitek! Silnýýýýý!!!!!

Svatosvatě vám mohu přísahat, že já vím o každém kamínku (a že jich bylo… nekonečně!), hrbolku i jakémkoliv povrchu na cestě. A pokud o tom bude někdy někdo dělat studii, zaručeně o tom můžu sepsat slohy. Jsem odborníkem. Bezesporu.

Mám k tomu psát nějaký komentář? 😀 Už jsem v pořádku a takhle!! mé nohy opravdu normálně nevypadají. 😀

Který blázen by šel tuhle cestu v sandálích s rozedřenýma sloníma nohama? Oukej. JÁ!

A bez tohohle prožitku by se neodehrála celá vnitřní transformace, která DÍKY tomu přišla. Ehm… že by první ponaučení?

ZVLÁDNU NEMOŽNÉ, KDYŽ NA TO NEJSEM SAMA!

Nejvíc. Pro tenhle prožitek jsem si tam šla. Takže děkuji vám, botičky krásné, pochopila jsem.

Od útlého dětství jsem byla zvyklá řešit si všechno v sobě sama. A i když jsem otevřený a sdílný živočich, pocit, že “je tady někdo se mnou a podporuje mně bez toho aniž bych o to musela žádat a iniciovat to” mi byl zatím utajen. 

Kolik z nás přesně tohle potřebuje prožít, že?

Jsem si na téměř 1000% jistá, že kdybych byla na cestě sama, otočím se zpátky. 

Nedala bych to. 

Nebo možná ano, ale za cenu velkého vnitřního utrpení, disciplíny a “prostě to urvu” , “to že si to neužiju, to nevadí”, jenže mě už to sakra vadí! Tenhle styl žití už není pro mě!

Jenže… já zažila opak. Já zažila, jaké je to být spolu! Já vím, někdo si pro to chodí do ženských kruhů, někdo potřebuje větší dobrodružství! 😂

Přitom… nikdo ve skupince mě nehecoval, nepodporoval, nemotivoval… prostě jsme tam “jenom” byly SPOLU, šly STEJNÝM SMĚREM a měly PODOBNÉ NALADĚNÍ A SMÝŠLENÍ. A to stačí! 

Stačí to k tomu, aby cesta nebyla o utrpení (i když to bolí), ale o radosti a já mohla být pořád ve své energii (až na krátké výpadky, kdy si mě bolest podmanila), tedy “humour and energy maker”. 💃

SDÍLENÁ BOLEST JE POLOVIČNÍ BOLEST!

Nemusíš být na bolest sama! Jestli něco od žen slyším nejčastěji, tak je to věta: “Já už nemůžu! Jsem vyčerpaná! Cítím se na to všechno sama!”

Nemusíme být samy! Opravdu. Stačí se tomu jen otevřít.

Není to o stěžování si a o “blití svých problémů na druhé”, není to o litování se navzájem. Je to o prožitku, že jsme tady SPOLU. Cítit do morku všech buněk, že tady NEJSEM SAMA. To stačí.

SMÍCH JE NEJVYŠŠÍ VIBRACE!

Smích. Začala jsem to pozorovat už pár měsíců nazpět na svých konzultacích. 

Pláč vystřídal smích. 

Najednou se mí klienti začali o dost více smát. 

Abych byla přesná, byly to záchvaty smíchu. Nechápala jsem to, dělo se to.

Jakmile je jednou prohlédnuto “vnitřní drama”, člověk se musí chechtat.

To je taková úleva! Lehkost bytí. Není potřeba se hrabat donekonečna v utrpení. (Chápeme se, že pláč je ale taky v pořádku, že ano?)

I když to v životě bolí, dá se tím procházet s lehkostí. Jako na naší cestě… ježííši, jak my jsme se nasmály! Záchvat smíchu střídal záchvat smíchu!

A… když se můžete a máte s kým upřímně od srdce zasmát… co je potřeba více?

COCA-COLA JE LÉK!

Opravdu. Nevím, co v ní je (takhle… víme, co v ní je), ale CocaCola je zázrak. Lék. Dokáže postavit na nohy, když jste si na 100% jistí, že se na ně nepostavíte. Dokáže vlít do žil tolik energie, když si myslíte, že už opravdu žádnou nemáte.

Ne, nejsem zastáncem pití Coly. 

Co tím chci říct je fakt, že někdy to, co běžně odmítáme a označujeme za “špatné” může být pro nás v určité chvíli lékem a zase naopak…

A to mě vede k…

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY!

Kolikrát se mi to v životě už stalo… “nikdy” je zaklínadlo! 

Pokud něco ve své mysli takhle zásadně odmítám, můžu si být na 100 % jistá, že mi to život někde naservíruje.

NIKDY (ale opravdu nikdy!!!) BYCH SI NEVZALA PONOŽKY A SANDÁLE!

Tak určitě Lucinko, a až budeš v horách a bude to tvá jediná možnost, jak nejít jenom v těch ponožkách, budeš za to ještě vděčná!

Oukej, máš pravdu, Vesmíre! Chápu. 💛

A protože by to byl dneska dlouhý příběh, 2. díl najdete TADY >> 😉

PS: Milé ženy, 30.září 2021 odlétáme na tuto cestu znovu a že to bude cesta, na kterou jen tak nezapomenete, to si můžete být jisté. 😉 Kdo se chce ještě přidat, můžete TADY >>